Ostravský velocipedista 19. století pohledem necyklistů

Ostravané se na konci 19. století potýkali s prašnými a za deště blátivými ulicemi se stále houstnoucím provozem. Mezi množstvím lidí se pohybovaly koňské povozy, fiakry a také cyklisté, kteří leželi v hledáčku zájmu mnohým obyvatel: „V městě našem zahostil se zlozvyk, že mnozí velocipedisté z čes. i něm. klubů jezdí po městě se založenýma rukama bez držení řídítek a tím se politováníhodné neštěstí státi může, poněvadž není vyloučena možnost, že zvrtnuvším se kolem může cyklista těžce poraniti pádem náhodou kolem kráčejícího chodce.[1] Citace z periodika Ostravský obzor je podepsána Občany ostravskými bez rozdílu národnosti – zatímco se velocipedistické kluby vyhraňovaly národnostně, necyklisté byli jednotní a žádali, aby byl pro město vypracován nový jízdní řád, který by usměrnil provoz povozů a cyklistů, a aby bylo stanoveno vyhláškou povinné držení se řídítek během jízdy.

Někdy bylo téma cyklistiky v ostravském tisku využíváno k různým humorným článkům, z nichž můžeme uvést jeden, vydaný v několika periodicích roku 1896 a vysvětlující příčiny tehdejší finanční krize: „ […] Jeden holič z New Yorku vyprávěl mu, že jest jeho obchod zničen, všichni mužští jezdí na bicyklu a nestarají se, jestli jsou oholeni či ne. V hostinci se méně pije, neboť mladí lidé jsou na cestách. Obuvníci trpí, neboť na bicyklu nekazí se obuv; krejčí se obcházejí, neboť obleky pro bicyklisty jsou laciné a jednoduché a nikdo nechce býti girglem; kloboučníkům je do zbláznění, neboť bicyklisté nosí jen čapky; divadla jsou prázdná, neboť večer v létě sedí každý na bicyklu. Největší žal mají trafikanti – bicyklisté nekouří. Že trpí při tom i obchod koňmi, rozumí se samo sebou. Sedláři robí již jen sedla na bicykly. Oblíbený dar již není klavír nebo hodinky, ale bicykl.[2]

Vraťme se ale do Ostravy. Cyklisté byli předmětem diskuzí tří zasedání moravskoostravského výboru také v polovině roku 1897. V obvodu města byla provedena nová úprava vyhlášky, podle níž nesměli bicyklisté o nedělích a svátcích od 7 do 12 hodin a o výročních trzích po celý den jezdit po ulicích Hlavní, Velká, Kostelní, Zámecká, Lukášova, Přívozská, Střelniční, Dlouhá, Školní a Luxově náměstí. Jedná se tedy o ulice v okolí dnešního Masarykova náměstí a náměstí Msgr. Šrámka. Cyklisté zároveň neměli ve zbylých ulicích města vyvíjet velkou rychlost a bylo zakázáno, aby jezdili po chodnících a pěšinách, nesměli jet souběžně s tramvají po ulici Nádražní. Přestupky cyklistů mohly být trestány až do výše 10 zl. nebo vězením na 48 hodin.[3]

Cyklisté to neměli ve svých počátcích opravdu jednoduché: „Stále množí se žaloby cyklistů do bezohledného a zhusta velmi hrubého chování se, jež obyvatelstvo venkovské vůči nim najevo dává. Zvláště vozkové hledí cyklistům cestu zameziti neb je jinak obtěžovati. I školní mládež z nich často úsměšky si tropí, štve na ně psy, hází po nich kamením a blátem a odrostlí schvalují podobné neslušné chování. Poněvadž se kola neužívá té doby toliko pro zábavu, nýbrž ono stalo se prostředkem dopravním a mnohým slouží při jejich povolání, vyzývají se tímto obecní představenstva, případně správy škol, by venkovské obyvatelstvo a školní mládež o užitečnosti kola, jakožto dopravního prostředku poučily a vhodným způsobem k tomu působily, by se proti jakýmkoliv hrubostem nejpřísněji zakročilo.[4]Ovšem ani cyklisté neměli čistý štít: Cyklisté z měst vedou již po nějaký čas stesky na nepřátelské chování lidu vesnického a patrně tyto stesky přiměly vys. ministerstvo k tomu, vzíti kolo-jezdce pod ochranu. Obávám se velice, že – byli-li cyklisté na mnoze už dosud obtíží obyvatelstvu, budou nyní ještě zpupnějšími. Odsuzuji rozhodně všechny surovosti čeládky venkovské proti cyklistům, ale nemohu též potlačiti nevoli a roztrpčení venkovanů nad bezohledností městských cyklistů. Lidé ti považují se již téměř za privilegované pány silnic – vedle vozků. Vozkové opanovali – střed silnice, cyklisté zase postranní chodníky a pěším lidem, platícím skutečně za opravu cest okresních, zbyl už bezmála – příkop vedle silnic, nemají-li znenadání ze zadu divokým nebo motorovým kolojezdcem napadeni a povaleni býti. Mnozí cyklisté už ani nedávají chodcům před nimi jdoucím znamení zvonkem, u mnohých znamení to neslyšíš, až už cyklista na tebe leze. A co, je-li nevinný pocestný cyklistou povalen? Ten sebere beze všeho své kolo a ujíždí, aniž by pak mohl být vypátrán a potrestán.“ [5]

Cyklisté byli napadáni nejen na venkově, ale i v blízkosti města Moravská Ostrava. Dokumentuje to řada článků v dobovém tisku, např. „[…] Tak v neděli 28. července 1901 přijížděl jistý cyklista od Opavy do Mor. Ostravy. Před Svinovem přepaden byl cyklista čtyřmi neznámými mužskými, kteří cyklistovi vhodili mezi přední kolo hůl, následkem čehož se několik prutů vylomilo. Nechtěje se státi obětí pachatelů seskočením z kola, byl nucen na kole jeti ještě kousek a jízdou se zachrániti.[6] Jindy zase příliš horlivý četník brojil proti cyklistům, ačkoliv ten neporušoval zákon: Před několika týdny jel jistý soudr. na kole do Malých Kunčic. Cestou zastavil jej četník, který mu zakazoval tou cestou jeti, po níž cyklisté vždy jezdili a nikde nevyhlášeno, že tam jezditi zakázáno. Způsoby s jakým četník, tedy člen ,,elitního ozbrojeného sboru“, jednal s oním soudr., nesvědčí o veliké intelligenci.[7]

Přijetí cyklistů na silnicích a v ulicích měst nějaký čas trvalo. Ještě i po vzniku Československa se ve vládním věstníku pro obecné školy objevuje výnos moravské zemské školní rady, který nabádá učitele obecných a měšťanských škol, aby vysvětlili žákům důležitost jízdního kola a poučili je o nebezpečí a trestání napadání cyklistů.[8]

Petr Lexa Přendík

[1] Otevřený list slavnému sboru obecních starších města Mor. Ostravy. Ostravský obzor. 1896, 6(43), s. 3.

[2] Kolo a finanční tíseň. Radhošť. 1896, 3(52), s. 27.

[3] Vyhláška pro bicyklisty. Ostravice. 1897, 5(62), s. 3.

[4] Stále množí se žaloby cyklistů. Ostravský obzor. 1898, 6(73), s. 3.

[5] Z kraje (O zpupnosti cyklistů). Noviny Těšínské. 1900, 6(29), s. 2.

[6] Ochrana pro cyklisty. Ostravský obzor. 1901, 9(59), s. 2.

[7] Přílišná horlivost i četníkům škodí. Duch času. 1903, 5(39), s. 5.

[8] Výnos zemské školní rady moravské ze dne 20. září 1919, čís. 23.061. Věstník pro školy obecné v markrabství Moravském. 1919, 37(20), s. 155.